Úryvek z knihy

 „Je to tak,“ udýchaně prohlásil Orel. „Má ji čaroděj a zavřel ji do věže.“

„Jak původní,“ odfrkl pan Žirafa, „a kde je ta věž?“

„Těsně za hranicemi našeho království, na severu v divočině,“ referoval Orel. „Je to malý hrad, ale má silné hradby a těžkou bránu. Věž má tři patra a tlusté zdi. Na nádvoří jsem viděl dva zbrojnoše.“

„Mávnu tlapou a je po nich,“ zavrčela Lvice, „jdu pro ni!“

„Počkej,“ krotila Lvici Želva, „nemůžeš jít sama! Je to čaroděj! Musíme to promyslet.“

Dali hlavy dohromady a vymysleli plán. „A co ty?“ zeptal se Želvy Skunk, když každý dostal svou úlohu.

„Já půjdu informovat krále, že jdete pro princeznu,“ odpověděla Želva.

„Tak to abys vyrazila,“ poznamenal trochu uštěpačně Žirafa.

„Však ano, jdu hned,“ opáčila Želva, „načasování bude akorát. Dojdu do zámku, řeknu králi, že jste na cestě a než stačí vymyslet nějakou královskou volovinu, jako že třeba vyšle armádu, budete i s princeznou doma.“

Vyrazili.

Tma jim nevadila, Skunk i Lvice viděli dobře a Slonice s Žirafou na nějaké nerovnosti terénu moc nehledí. Pana Žirafu spíš rozčilovalo, že se nemůže pořádně rozběhnout a stále musí čekat, než je Slonice dojde. Ta byla toho názoru, že čaroděj neuteče a že musí jít opatrně, když na zádech nese Orla. Jestli ovšem chce mít orlí spáry zaťaté do hřbetu on, pan Žirafa, mileráda mu svého pasažéra předá. Žirafu ta ironická poznámka zaskočila, nečekal, že na něj někdo použije jeho vlastní medicínu!

Jak se tak špičkovali, přišlo svítání a před nimi se objevil hrad. Orel vyrazil na průzkum, celý šťastný, že už vidí a může letět. „Čistý vzduch,“ hlásil.

Zvířátka se pomalu přibližovala k hradu. Lvice se mezi stromy protahovala jako duch, zato Slonici dalo hroznou práci najít místo k tichému došlápnutí nebo se vejít do mezery tak, aby nezatřásla korunou stromu. Pořád čekali, že narazí na nějakou kouzelnou bariéru, nebo spustí kouzelný poplach, ale nic. Všude ticho a na hradbách ani človíčka. Došli k bráně. Byla opravdu pevná, jak říkal Orel.

Lvice se obrátila na ostatní: „Beranidlo nadělá rámus, že?“ Slonice pokrčila rameny, natáhla se přes bránu a chobotem odsunula závoru na vnitřní straně dveří: „Můžeme to udělat i potichu, když chceš“, mrkla na Lvici. Ta ocenila vtípek a usmála se.

Lví úsměv ovšem vypadá poněkud děsivě, takže zbrojnoš, který vyrazil k otvírající se bráně, strachy zkoprněl a poslední, co zahlédl, byla lví tlapa. Druhému zbrojnošovi se do cesty postavil Skunk.  Mířil přesně. Svázané zbrojnoše Slonice odkutálela stranou a pan Žirafa už obcházel věž a nahlížel do oken. Shora je jistil Orel. Když měli správné okno, Opička k němu bleskově vyšplhala a zmizela uvnitř. Za chvíli se z okna odmotalo lano ze svázaných závěsů a prostěradel a vykoukla rozesmátá princeznina tvář. Sešplhat dolů byla otázka chviličky. Slonice ani nepočkala, až se princezna dotkne země. Sebrala ji ze zdi hned, jak na ni dosáhla, posadila si ji na hřbet a všichni se dali na útěk. Teď už jim na tichosti nezáleželo, takže se Slonice rozběhla naplno. A to víte, když běží slon, je to jako náklaďák, co jede čtyřicítkou! Princezna se držela jako klíště, aby nespadla Slonici pod nohy, některé menší stromky takové štěstí neměly. Za minutu jim hrad zmizel z dohledu.

Na hranicích království se zastavili. Orel a Lvice vyrazili zpět, aby se podívali po pronásledovatelích.

„Nikde nikdo, všude klid,“ hlásili oba, „je to hrozně divné, ale nikdo nás nehoní!“

Princezna pokrčila rameny: „Není kdo by nás honil. Vy jste se postarali o zbrojnoše, já o čaroděje.“

Zvířátka byla hrozně zvědavá a dožadovala se vysvětlení, princezna ale dělala tajemnou. Že prý jim všechno poví, až budou pohromadě.

Blížilo se poledne, když Želva došla do zámku. Strážný od brány nevydržel želví tempo a vyrazil napřed ohlásit návštěvu králi. Tomu bylo hned jasné, že se Želva na zámek nevypravila jen tak, položil žezlo a zcela nekrálovsky vyběhl Želvě naproti. A za ním všichni, kdo byli zrovna v trůnním sále. Cestou se připojilo i zámecké služebnictvo, takže přes park k bráně běžel celý dav a král měl docela práci včas zabrzdit. Bez dechu padl na kolena, aby ho Želva dobře viděla a očima ji prosil o dobré zprávy. Želva si dala na čas, než se kolem ní všichni shromáždí a do nastalého ticha vážně pronesla: „Princeznu unesl čaroděj.“ Král vypadal, že omdlí a dvořané kolem si zděšeně začali šuškat.

Želva se nadechla, že krále zpraví o záchranné výpravě, než však stihla promluvit, od brány se ozvaly zvuky těžkých kroků. Všechny oči se otočily tím směrem a ozval se mohutný úlevný výdech. Za Lvicí kráčela Slonice s princeznou na zádech, vedle ní pan Žirafa a za nimi poskakovali Skunk s Opičkou. To bylo radosti! Princezna se vrhla tatínkovi do náruče, služebnictvo tleskalo, mávalo čepicemi a všichni chtěli obejmout zvířátka, že přivedla princeznu zpátky.

Všichni byli zvědavi, jak se celá záchranná výprava odehrála. Z ohledu na Želvu, aby už nemusela nikam chodit, se král rozhodl, že si dají oběd přímo tady v parku, a že jim princezna všechno povypráví.

A byl to tuze veselý piknik! Zvířátka se tvářila, že neumí do pěti počítat, ale princezna je všechny vychválila a dopodrobna vylíčila, jak chytře si při její záchraně počínala. A tak jim každý chtěl dát něco dobrého k snědku jako poděkování, nebo je aspoň pohladit a říct jim nějakou poklonu. To zvířátkům dělalo moc dobře!

Pozdě odpoledne už byli všichni příjemně unaveni a už opravdu zvědavi, jak že se vlastně princezna vypořádala s tím čarodějem. „Bylo to jednoduché,“ pokrčila rameny princezna, „chtěl mě za ženu.“

Králi poklesla brada, protože mu v té chvíli došlo, že princezně je osmnáct a tedy že už je skutečně dospělá a na vdávání.

„A co bylo dál?,“ ptaly se romanticky naladěné služtičky, „nelíbil se vám?“

„Vždyť mu je aspoň stopadesát let!“ ohradila se princezna, „a je ošklivý jako noc. A vůbec, přece si nevezmu někoho, kdo mě unesl, místo aby se mi náležitě dvořil!“

Princezna se tvářila rozhořčeně a králi poklesla brada ještě níž, protože si uvědomil, že s nějakým tím nápadníkem počítají všichni, dokonce i sama princezna, jen jeho to do této chvíle vůbec nenapadlo. Jeho malá holčička a ženich?

„A jak to bylo dál?“ naléhali všichni.

„No,“ princezna se dramaticky odmlčela, „poslechla jsem Želvu“.

„Želvu? Jak? V čem?“ ozývaly se výkřiky.

„Želva mě vždycky učila, že mám používat hlavu,“ odpověděla princezna a něžně se podívala na Želvu. Ta se trochu zapýřila, ale nikdo jiný než princezna to nepoznal.

„Učila mě, že když nemůžu bojovat silou, mám bojovat lstí,“ dodala princezna. „A tak jsem mu řekla, že proti vdavkám nic nemám, ale že uvažuji o ženichovi maximálně třicetiletém. Když to čaroděj uslyšel, zamumlal něco o vodě mládí a zmizel. To je také důvod, proč hrad nikdo nebránil,“ vysvětlila princezna.

„Och, och“ ozývalo se všude kolem obdivné ocenění princeznina výkonu.

„Takže teď už se jen musím vdát dřív, než tu vodu mládí čaroděj najde,“ uzavřela princezna.

„Tak počkat!“ krále to prohlášení definitivně probralo, „nikdo tě do vdávání nutit nebude. Přece máme armádu!“

Želva hodila očkem po zvířátkách: „Co jsem říkala?“

„Nikdo mě do vdávání nenutí,“ opáčila princezna, „já se vdát chci. Ale vezmu si toho, koho si vyberu já. A to armádou nezařídíš.“

Král byl moudrý král, uznal porážku a dál to téma nerozviřoval. Jen mu tiše běželo hlavou, jestli se i od něj čeká, že začne cestovat a vozit další zvířátka do královské zoo.